Chci nejprve říct, že si upřímně a z celého srdce přeji, aby premiér zvládl souboj o své zdraví. To je nejdůležitější. Na to by momentálně měly být zaměřeny všechny naše myšlenky. Mysleme nyní pozitivně a v duchu toho, že Robert Fico je jeden z nás. Člověk, který má rodinu a přátele. A nakonec z hlediska Slovenska je to premiér, který se počtvrté díky občanům ujal svého postu.

Míra nenávisti, která se šíří Slovenskem a je přítomna, ať už ve virtuálním světě, nebo v každodennosti, je neúnosná. Ztrpčuje nám život, vyvolává strach a napětí. Nakonec vidíme, že slova vedou až k takovým činům. K činům, které jsou odsouzeníhodné. Ale bohužel se to stalo. Můj vzkaz zní v duchu naší hymny: "Zastavme se, bratři, tohle není dobré."

Co může v lidech vyvolat zkušenost, kdy se někdo pokusí o vraždu svého premiéra?

Slovensko momentálně zažívá zlomový moment, protože toto se v moderní novodobé historii ještě nestalo. Zarážející na celé situaci je to, že sám premiér vnímal polarizaci společnosti velmi přesně, protože před měsícem předpověděl, že napětí a nenávist skončí útokem na vládního činitele.

Mohu citovat jen samu sebe z minulosti. Dokonce z doby, kdy jsem měla čest být slovenskou premiérkou. Nenávist plodí ještě větší nenávist a ještě větší zlo. A nepomáhá vyřešit žádný problém ani žádnou životní situaci.

Pokud nezastavíme šíření šílených útoků, zejména přes sociální sítě, ocitneme se v okamžiku, kdy míru nenávisti přestaneme mít pod kontrolou.

Bojíte se reakce společnosti, že eskalace bude pokračovat?

Slovenskem zatřásla vražda Jána Kuciaka a jeho partnerky. Otřásla jím i vražda před klubem Tepláreň. Tehdy měl pachatel namířeno nejprve na tehdejšího premiéra Eduarda Hegera. Eskalace napětí se nezastavila.  Znepřátelené tábory mají vybičované emoce kvůli rétorice politiků. Chvílemi zejména kvůli rétorice politiků.

Iveta Radičová

Iveta Radičová je slovenská socioložka. V letech 2005 až 2006 byla ministryní práce, sociálních věcí a rodiny.

Radičová stála v listopadu 1989 u založení občanského a politického hnutí Veřejnost proti násilí, stala se jeho mluvčí. V roce 1992 odešla z politiky poté, co ve volbách zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. Vrátila se v roce 2005, když ji tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda povolal na ministerstvo práce. Radičová byla členkou Slovenské demokratické a křesťanské unie - Demokratické strany (SDKÚ-DS).

V roce 2009 byla jednou z kandidátek v prezidentských volbách. Dostala se do druhého kola, kde ji porazil Ivan Gašparovič. V roce 2010 vedla Radičová stranu SDKÚ-DS, která získala ve volbách přes 15 procent hlasů, a skončila tak na druhém místě za vítěznou stranou Směr. Jelikož se předsedovi vítězné strany Robertu Ficovi nepodařilo získat důvěru v parlamentu, vládu nakonec sestavila Radičová. 

Její vláda vydržela necelé dva roky, v roce 2012 se dostala do krize kvůli schválení Evropského nástroje finanční stability. Jeho schválení spojila tehdejší premiérka s hlasováním o důvěře vládě, kterou nezískala. V následujících volbách již Radičová nekandidovala a politiku opustila.

Jsem velmi zklamaná z reakcí Směru, z vyjádření jejich poslance Ľuboše Blahy a předsedy SNS Andreje Danka. Očekávala jsem, že nyní bude nejdůležitější snaha o uklidnění situace. Stal se ale pravý opak. Padlo i oznámení o otevřené politické válce. Takové burcování nijak situaci neuklidní. Naopak.

Lidé jsou zasaženi. Příznivci Roberta Fica určitě velmi hluboce. Pohoršení a hrůza nad takovým skutkem jsou silnými emocemi. Základní je pokusit se přinést do společnosti alespoň náznak schopnosti zajistit více bezpečí a vnést alespoň kapku tolerance do hluboce netolerantní společnosti.

"Toto je vaše práce," prohlásil v parlamentu jeho místopředseda Ľuboš Blaha směrem k opozičním poslancům k útoku na premiéra. Když bych použila jeho slova: Čí je to práce?

Přesně to klid do společnosti nevnese. Je to dlouhodobější práce a způsob dělání politiky za pomoci polarizace, hledání nepřítele, osobních útoků a kanonády paleb z obou břehů. Když byla u moci bývalá nestabilní a chaotická vláda Igora Matoviče a Eduarda Hegera, prožili jsme období, kdy koalice s opozicí na sebe navzájem pálily "ostré náboje" v podobě nenávistných slov. A společným jmenovatelem tehdejší i nynější vlády jsou útoky na média a prezidentku Zuzanu Čaputovou.

Nedůvěra vůči institucím, útoky na hlavní pilíře demokracie a zavádění plíživé autokratizace, která znovu přiměla lidi vyjít do ulic, existující polarizaci a nenávist jen prohlubují. Všemi nedávnými volbami se politická kultura na Slovensku nezlepšila. Spíše zhoršila. 

Ficova vláda od svého nástupu ostře útočí na média i opozici. Vy tedy vidíte ale selhání i na straně liberálnější části politického spektra?

Současná opozice reaguje, což je normální. Vždyť vláda má v rukou koncentrovanou moc. Je pochopitelné, že opozice se změnami, které se děly na speciální prokuratuře, ohledně trestního zákona či s přeměnou RTVS zásadně nesouhlasí. Jde totiž o klasické rušení základních pilířů demokracie.

Evropská komise nám zaslala 25 dopisů, které upozorňují na kolize s právním státem a s nařízeními Evropské unie. Opozice organizuje protesty, ale to dělala i předchozí opozice. Problém je v tom, jaký slovník, politickou kulturu a nástroje v souboji používáte. A toto už nejsou nástroje politického sporu, ale nástroje nenávisti a útoky na osobní integritu.

Šéf vládní Slovenské národní strany Andrej Danko vyhlásil začátek "politické války". Řekl, že už "nebudou okounět". Kam až vláda zajde?

Až k ovládnutí veřejnoprávních médií a zásahu vůči komerčním médiím. Ta jsou závislá na reklamě, která souvisí se sledovaností. Bojkot těchto médií ze strany vládních představitelů vede k tomu, že tamní hlavní pořady se ruší. Vláda bude chtít dostat pod kontrolu nevládní organizace, fondy na podporu kultury, následně získat kontrolu nad distribucí peněz všem tělesům, která fungují na Slovensku. Také bude chtít finančně napomoci tomu, že podnikatelé nebudou podporovat nezávislé instituce a média. Už je na stole i návrh z ministerstva kultury o mediální výchově. Přijdou klasické kroky plíživé autokratizace.

Došlo k několikáté střelbě, která otřásla Slovenskem. Před šesti lety nájemní vrazi zastřelili novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku, v říjnu 2022 ozbrojený muž zabil dva lidi v baru Tepláreň. Po každém z těchto incidentů osobnosti varovaly, že agresivita v zemi roste, a volaly po klidu. Pokaždé marně. Proč se Slovensko neumí poučit z minulých neštěstí?

Nechci to zobecňovat na celé Slovensko. Slovenská národní strana ve volbách získala podporu 5,6 procenta. Vládní koalice nemá podporu celého Slovenska. Jsem hluboce přesvědčena, že většina občanů takové způsoby odmítá. Signálem je i to, jak protestují a jak se brání. Problém je, že na politické scéně dlouhodobě není alternativa, která by byla přesvědčivější než populistické strany. Ale nejde jen o problém Slovenska.

Nástup levicového nebo pravicového populismu je momentálně hlavním ohrožením liberálních demokracií v celém západním světě. V každé třetí vládě v Evropské unii má zastoupení populistická strana. Jde o vážnější problém, naše demokracie prožívají 15 let vleklou krizi. Hlavní příčinou je, že jsme nenabídli dostatečnou a přesvědčivou odpověď na řešení těchto výzev a krizí. Nenabídli jsme ani rovnocennou silnou emoci, která by převážila negativní emoce, které nabízejí populisté skrze koncept identity.

Dostatečnou alternativu lidem nenabídla ani vaše vláda, která po dvou letech v roce 2012 padla.

Právě. My jsme byli ti, kteří je vždy v pravidelných intervalech na konci dne zklamali. Středopravicové strany dostávaly opakovaně šanci, jen to nedopadlo pozitivně. Těžko ukazovat prstem jen na jiné, musíme si nejprve uklidit na vlastním dvoře.

Ale jsou příklady úspěšných politických stran a projektů. Asi je třeba dodržovat několik zásad: populismus neporazíte populismem, ve kterém nejste autentičtí. Je třeba se pevně držet hodnot, prokázat schopnost stabilně vést stát a prokázat schopnost najít společné průsečíky při odpovědích na komplikované problémy, kterými jsou třeba migrace, válka na Ukrajině nebo pandemie. Namísto vnitřních sporů umět najít politický kompromis.